Rok, který se nezapomíná

Když se svět zúží na čekárnu

Rok začal strachem. V lednu jsem u Meggie našla bouli. Nečekala jsem, neodkládala jsem to, rovnou jsem volala na veterinu. Během krátké doby bylo jasno – operace. Všechno proběhlo dobře, ale ten pocit bezmoci, kdy čekáte, jestli se váš svět nezmění během jednoho telefonátu, ve mně zůstal.

Meggie je moje parťačka, moje jistota, moje kotva. A tenhle zážitek mi znovu připomněl, jak křehké je to, co bereme jako samozřejmost.

Ano… a hned potom veterina

V březnu, na naše výročí, mě Josef po deseti letech našeho vztahu požádal o ruku. Řekla jsem ano.

A místo oslav jsme ten samý den jeli na veterinu, protože pes zvracel krev.

Život má zvláštní smysl pro ironii. Naštěstí i tentokrát všechno dobře dopadlo. Když se pes stabilizoval, zvládli jsme to přece jen oslavit, sice ne podle původního plánu, ne v Praze, ale v restauraci, kterou se chystali zavřít. Takové tiché, trochu symbolické „naposledy“. A vlastně to bylo přesně to pravé.

Vylézt z komfortní zóny

Na jaře jsem začala spravovat sociální sítě hnutí KRUH a byla na své první demonstraci. Pro někoho maličkost, pro mě velký krok. Poprvé jsem si dovolila být slyšet i vidět jinak než jen v bublině blízkých lidí. Byla jsem také u zrodu Hnutí Kruh, pomáhala jsem ho zakládat a od začátku se podílím na jeho komunikaci.

Podílela jsem se na kampaních 24/nekonečno, Nepřehlédni to a dalších projektech. Nebylo to vždy jednoduché, ale bylo to smysluplné. A to je pro mě klíčové slovo.

Učení, změny a nové začátky

V květnu jsem si udělala rekvalifikaci na asistentku.

Na podzim jsem nastoupila do juniorní akademie marketingu, v prosinci ji dokončila a začala pracovat jako správkyně sociálních sítí. Vedle toho si dodělávám trenérskou licenci na treibball. Někdo by řekl, že je toho hodně. Pro mě to ale byly jednotlivé kroky k tomu, abych byla blíž sama sobě. K věcem, které mi dávají smysl, ať už u počítače, nebo na tréninkovém hřišti se psy.

Štěně, čůránky a realita.

V listopadu si moje tchýně pořídila štěně. A s tím přišla zkušenost, kterou jsem už dlouho nezažila, návrat do štěněčí reality. Čůránky všude, hovínka v botách, neustále mokré ponožky. Neustálé hlídání, utírání, vysvětlování. A zároveň navykání mých psů na malého vetřelce, který nerespektuje osobní prostor, pravidla ani signály.

Upřímně? Bylo to náročné, ale zvykli jsme si. Já, moji psi i štěně.

Aurelius si na něj zvykl překvapivě rychle, což mě potěšilo. Meggie i Ariška to zvládly s nadhledem zkušených dospělých psů. A já si díky tomu znovu uvědomila jednu věc: momentálně opravdu nemám potřebu mít štěně.

Jsem ráda, že moji psi jsou dospělí. I když je Meggie už osm let a Arišce brzy bude také osm let, přeju si hlavně to, aby Aurelius dospěl a moji psi tu se mnou ještě dlouho ve zdraví žili a aby tenhle psí tým zůstal co nejdéle pohromadě.

Klid, hudba a malé radosti

Byly tu i chvíle klidu. Několikrát jsme byli na chatě, pohnuli se v rekonstrukci v našem vysněném bydlení a byli na koncertě Horkýže Slíže a Cocotte Minute.

Odnesla jsem si tričko s nápisem „Mám v pič!“. Tuhle mantru by se mi hodilo dostat do hlavy, tak snad se mi častým nošením tohle vsugeruje.

Radost mi dělalo i vědomé nakupování. Dárky od malých tvůrců, ruční výroba, keramika, charitativní bazárky. S Josefem jsme dědovi vytvořili fotoknihu z Bělčic – byl to krásný výlet společně s dědou jsme to všechno nafotili, skvěle strávený den. Přesně ty vzpomínky, na které nikdy nezapomenete a zvěčněné foťákem do digitální i fyzické podoby.

Ne dokonalý, ale skutečný.

Od 13. prosince se mě držela nemoc a stále mi není úplně nejlépe. Tělo si řeklo o pauzu – nevyžádanou, ale potřebnou.

Nebyl to jednoduchý rok, nebyl uhlazený ani instagramově dokonalý. Ale byl opravdový a přesně za takové roky jsem nakonec nejvíc vděčná.